Pardubice? O zkušenost více!

10. června 2014 v 18:54 | Martin Schwarz |  Hokejová bašta
Návrat na místo činu přišel o něco později. Popravdě bych čekal, že se po finálové sérii Pardubice - Kometa Brno dostanu na východ Čech do ČEZ Arény dříve. Ale až dva roky po neúspěchu s "Perníkáři" znovu vstupuji zpátky do haly, která do mě kdysi vlila tolik emocí právě při klání dvou republikových velikánů. Není pochyb, stadion byl menší. Stejně jako se mi opticky zmenšují i jiné hokejové svatostánky, které jsem už někdy navštívil. Ve skutečnosti ale menší rozhodně nebyl.
Situace nabrala na zcela jiném směru, než na jaře roku 2012. Možnost zavítat na mistrovství světa v inline hokeji do Pardubic pro mě už před příjezdem byla ohromná!


Delší dobu před výpravou na východ Čech jsem váhal nad termínem, kdy se vlastně do Pardubic odeberu. Samotný turnaj sice začínal až v neděli 1. června, jenže kdo by chtěl narychlo trmácet v časných ranních hodinách těžké batohy přímo do místa dějiště a hned po příjezdu pilně pracovat? Žádné takové. Vlak mě do hokejem proslulého města dopravil už o den dříve, a tak jsem v klidu a pohodě mohl využít přebytečného času k ubytování se, teplé večeři a ladné procházce zdejšími ulicemi. Čert tomu ale nejspíš chtěl, aby hned zkraje nastaly patálie.

Pravda, městskou hromadnou dopravou se u nás doma v Šumperku moc pravidelně nepřemisťuji. Že ale nasednu do špatného trolejbusu v Pardubicích, mě donutilo k úsměvu nad sebou samotným. Místo stanice "Ohrazenice, Semtínská", kam měl dle mých plánů prostředek dojet, zamířil stroj na druhou stranu města. Alespoň napodruhé už jsem se trefil, i když bylo mou peněženkou obětováno dalších patnáct korun.

Na první den šampionátu byl asi každý z naší redaktorské party hodně natěšený. Už jen proto, že podstatná část "pisálkovského týmu" vycestovala k některé z eSports akcí vůbec poprvé. Že by právě tento fakt přispěl k výslednému kouzlu? Asi ano. Mí kolegové dojížděli na místní hotel (zmiňuji hotel, ale pojem takhle luxusního typu možná ani nelze použít) postupně a vznikalo zde jedno z největších utužování celotýdenního kolektivu. Hlavně pokoje číslo šest a číslo sedm, jež byly od sebe umístěny jen dva kroky směrem přes jeden či druhý práh, měly budit jakési úhlavní středisko zábavy. Nepochybně byly představy naplněny, pravidelné pozdní večerní příchody končily zaparkováním právě na zmiňovaném pokoji s číselným označení "6". Zábava ale přišla vždy až po práci! Anglické či české preview na onlajny.cz znamenalo pro všechny radostný chléb těsně před spaním.

První momenty v ČEZ Aréně po příjezdu

Samotný úvodní příchod do novinářských prostor v ČEZ Aréně mě, jako poměrně stále nezkušeného žurnalistu, dokázal nadchnout. Výhled z nejvyššího možného patra na hrací plochu nabízí detailní přehled o hře v každém rohu hřiště. Hned mě napadlo, že musí být super trávit celou hokejovou sezónu na místě pravidelně přispívajícího redaktora v Pardubicích. Jistě, neustále běhání po schodech, cestování výtahem a průzkum halového bludiště není snem každého malého kluka.

Ale s tím se jaksi musí ve velkých halách, jakou pardubická aréna určitě je, počítat. Zatímco naše novinářská skupina trávila většinu denního času právě v horních prostorách (pokud tedy zrovna některý z jedinců nebyl vyslán do menší haly ke sledování nižší skupiny mistrovství světa), hráči kabiny obydleli v přízemní patra rozsáhlých prostor. A není divu, že se právě v těchto místech pohybovalo nejvíc postav, ať už z jakéhokoli důvodu. Hráči, trenéři, maséři, novináři, ostraha, reportéři, uklízečky. Prostě snad úplně každý. Vždyť právě zde probíhaly nejrušnější momenty.

Na turnaj minimálně většina z nás přijela s tím, že by ráda nabrala nové a tolik potřebné zkušenosti. Jednou z nich měla být hlavně atraktivní zkouška anglického jazyka. Česky nám rozuměli nanejvýš hráči české a slovenské reprezentace. Bylo tedy jasné, že rozhovorové fráze typu: "What are your feelings after this game," je potřeba obohatit. Nejde o snadnou věc, ale každým přidáním úsměvu má člověk větší odvahu použít troufalejší anglická slovíčka. Ne vždy sklízíme sladké ovoce. Vyprávět by mohl náš turnajový šéfredaktor Petr Dejnožka. Ten sice nadšeně sledoval zápas Slovinců a po jeho skončení dychtivě proběhl rozhovor mezi ním a trenérem. Jenže, jak se později ukázalo, nešlo o trenéra Slovinka. Kouč, který mu na otázky nadšeně a bez váhání odpovídal, patřil k výběru Rakouska. Ač jeho tým v té době nestrávil mezi mantinely ani vteřinu, na duel si svůj názor vytvořil a s radostí ho okomentoval.

Když probíhá nějaká skupinová akce, kde poznáte nové lidi, kolegy nebo přátele, dost pravděpodobně narazíte v jejím průběhu na nějaký song, jenž potom navždy budete mít vryt v paměti pod vzpomínkami z daného momentu. Inline hokejové mistrovství v Pardubicích nemělo být výjimkou. "Naše skladba" vznikla ještě v první polovině týdne. Nejmladší spoluredaktor Tomáš Pavlík toužil od příjezdu na východ Čech získat na památku domů speciální puk pro inline hokej. Když se mu konečně jeho zisk vyvedl, sklidil převeliký ohlas. Jeho suvenýr, který ve své stejnojmenné písničce oslavuje také známý Valdemar Matuška, se stal každodenně opěvovaným předmětem. "Suvenýr, suvenýr," dokázali jsme nepřetržitě zpívat i za úplné večerní únavy. "Suvenýr, suvenýr, bez vzpomínky nelze odjet." Ne, vážně, zkuste si ji pustit!

Onlajn přenos ze zápasu Česko - Velká Británie

Čeští inline hokejisté měli na domácím šampionátu bez váhání nejvyšší ambice. O to více nás mrzelo, že posádka Petra Hemského vyhořela už ve čtvrtfinále na pozdějším vicemistrovi z Kanady. Paradoxem se stal dvojnásobný postup javorových listů pomocí samostatných nájezdů až do finálové vřavy. Okamžitě mi v hlavě naběhlo hokejové mistrovství z roku 2010, kdy nakonec zlatá Česká republika dokráčela do finále úplně stejnou cestou. Ačkoli národní barvy v Pardubicích o medaile zabojovat nemohly, zábavy a radosti nabízela každá strávená hodina v prostředí tamějšího dějství dostatek.

Vůbec bych si nemyslel, že získám už pár dní po konci zatím posledního světového hokejového podniku v Bělorusku fotku s nyní známou reportérkou České Televize Hanou Ježkovou. Přestože dvakrát během týdne mě potkala u výtahových dveří a já ji málem srazil, nezlobená nebyla. Naopak, společně se mnou a zmiňovaným kolegou Pavlíkem připustila navždy zdokumentovat naše setkání v útrobách ČEZ Arény. Dobře, byli jsme chvilku jak malí kluci žádající zpěvačku o podpis na koncertě. No a co?

Momentka s Hankou Ježkovou

Za největšího favorita celého mistrovství považovali všichni okolo, a to zcela právem, družinu Američanů. Jejich výsledky v základní skupině jenom potvrzovaly slova odborníků. "Na Amíky nikdo mít nebude," pronikaly časté hlasy davem. Až do startu semifinále. Tam narazil kádr USA na rivala z Kanady a možná až překvapivě selhal, nakonec bral "pouze" bronzové medaile. Jak to bylo s finálovým střetnutím? Tam málo kdo nepřál Finsku! Nejen, že modrobílí Evropané předváděli po celou dobu turnaje sympatické výkony, navíc jejich barvy oblékl někdejší gólman Vsetína a Komety Brno Sasu Hovi.

Takže na váhání nebyl čas. Země tisíců jezer vlétla parádně do střetnutí s Kanadou, pobavila přítomné fanoušky a po výhře 6:2 brala zlato. Ano, úplně stejná země, která před rokem v Německu zápolila o udržení se v TOP divizi šampionátu. Na zlatý pohár pro mistra světa mohli být Finové právem pyšní. A že jsme jim přáli, se nám v dobrém vrátilo o několik hodin později v ulicích města, kde dovolili během vášnivých oslav potěžkat trofej taky nám novinářům.

Proč čas tak moc rychle běží? Nepamatuji na týden, jenž by utekl rychleji, než právě sedmidenní pobyt v jindy mnou příliš neoblíbeném městě Pardubicích. Bylo splněno další přání, nový krok v dlouhé cestě za žurnalistickým snem. První má eSports akce vlila do krve hodně rychlého jednání, tréninku angličtiny a bezpochyby značnou várku smíchu. Podobné dny těm, které proběhly nyní na východě Čech, pomáhají poznat spoustu nových tváří. A nemyslím jenom pana Václava Prokůpka, který pod identitou "sportovního redaktora" nasbíral další fiktivní povolání kariéry, když chtěl připojit ruku k dílu společnosti eSports. Naštěstí se mu okusit sportovní odvětí povedlo jen částečně, ač o pár hodin později v televizi směle hlásal, jak daleko zase jeho život postoupil.

Utkání Česko - Slovensko

Vstávání v den odjezdu ráno nebylo zrovna čajovým dýchánkem, jak to tak po závěrečném sezení bývá. Ale rozloučení přeci musí nastat řádné, no ne? Ani pouhé tři hodiny spánku nemohly zhanit poslední noc v Pardubicích. Na místě, kde jsem získal nespočet vzácných zkušeností. Kdybych měl možnost ještě jednou v blízké době zavítat na některou ze sportovních událostí jako novinář eSports, snad by natěšenost následovala ještě větší. Těžko ale soudit, jestli budu mít na začátek června na východě Čech výraznější vzpomínky, než ten ježek, co běžel v neděli ve čtyři hodiny ráno na protějším chodníku a my se mu tolik bezdůvodně a z únavy smáli!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mujmaly-tajnysvet mujmaly-tajnysvet | Web | 10. června 2014 v 19:01 | Reagovat

Hodně štěstí s blogem=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama