Londýn a biatlon. Tenhleten rok byl mazanej

26. prosince 2014 v 18:06 | Martin Schwarz |  Příhoda za příhodou
Tak tady teďka sedím a sepisuju ten zatraceně dlouhej seznam. Zajímavý je, že by měl být stejně tak krátkej jako celej rok, co mi protekl pod rukama jako divoká voda. Sakra, přitom na něm mám položek jako děravých ponožek za celejch těch dvanáct měsíců. Ale byly skvělý (ty měsíce, ne ponožky). Když jsem si přál mít super rok - to si přece přeju vždycky na Silvestra při ohňostroji - tak mě někdo nahoře sakramentsky vyslyšel. Snad na nic nezapomenu, protože pozitivní stránky o dost převážily špatný dny. Takže teda - rok 2014.


Mám vybrat nejlepší moment za celou dobu, co přes mou hlavu ty měsíce od letošního ledna přeběhly? Zapomeňte. To nejde. Nikdy. Musel bych se stydět před jedním zážitkem, kdybych upřednostnil druhej a naopak. Začátek už v lednu. Před koncem ročníku 2013 moje svědomí svolilo poslat strukturovanej životopis a přihlášku do výběrovýho řízení na Olympiádu dětí a mládež na Vysočině. Teda, nemyslete si, že bych tam šel sportovat. Jako novinář samozřejmě (nebo-li "žurnalist" - jak by řekl můj spolužák Marian s mírně poruštěným přízvukem). První pokus minul hodně vedle. Všech čtrnáct lidí vzali a já ostrouhal. Jenže necelý dva týdny před startem skáču jak pitomeček doma a pěju oslavný chorály. Jeden člověk, kterej měl zastupovat Libereckej kraj, odpadl. No a hádejte, kdo čekal na možnost první pod čarou? Pan Šmuci!

Mazanej týden, vyřknu-li zážitky z těch sedmi dní mluvou dnešního mladého jedince. Ubytování v penzionu ve Žďáru nad Sázavou nadmíru dobrý, práce dostatek a poznání nejedné nové osoby. Kromě návštěvy dalších třech hokejových stadionů (fakt byly tři, nekecám), jsem zavítal i do pro lyžařské umění uzpůsobené Vysočina Arény. Trošku mi přirostl k srdci biatlon, do té doby nijak pro mě zajímavá sportovní disciplína. A pak, když zkrátím své popisování horlivých zážitků, komentování závěru hokejového turnaje krajů na Horáckém zimním stadionu v Jihlavě. S komentátorem nejmenované známé národní televize. Ne, o tu s Robertem fakt nešlo.

Pak vlastně do dubna celkem klid, žádná divočina v pralese (v Šumperku, okolí a tak). Potom ale sedím, tuším jednoho chladnějšího jarního podvečera, se spolužáky ze základky v kavárně Svět. Jo, přesně tam, kde natáčeli jednu ze scén onoho zdejšími obyvateli milovaného snímku Krásno. Přijdu domů, po kávičce ve smetanově klidné náladě. Zaloguju se mailem a šokuje mě sdílená Davidova nominace pro následující měsíce na akce eSports. No jednoduše, vzali mě na mistrovství světa v inlinu do Pardubic! (Ano, psát, ne tam hrát). O tom ale nic rozepisovat nebudu, protože jsem dalšímu skvělému týdnu (i když jinak to město nerad vidím) na východě Čech věnoval celičkej zdlouhavej blog po příjezdu.

Jenže ten pravej adrenalin měl, ač možná sám jsem nevěřil vlastním očím, teprve začít. Maminka mě dotlačila do zběsilého plánu s autoškolou. Tak jsem byl psychickým vlivem rodinného prostředí přinucen absolvovat za měsíc (od konce června do začátku srpna) kurz mistra řidiče. Úspěšně. Napoprvé. Ale nervů, strachu a sebevědomí mě to stálo tucet. Dva tucty. Fakt. Silnýho řvu musel na mě instruktor použiti jen dvakrát za celou dobu onoho výcviku, však taky v obou případech měl pořádnej důvod. Dál bych nerozebíral, pro jistotu.

Srpen. No naproti tomu červencovýmu trpění v autoškole úplná procházka růžovou voňavoučkou alejí. Splnil se mi další sen a byla mi umožněna návštěva Londýna. Třebaže původně jsem měl z pětidenní dovolené s bratrem a dědou obavy. Třebaže cesta tam i zpátky dohromady v součtu dávala dechberoucích osmačtyřicet hodin autobusem. Ta země je skvělá, o Londýně konkrétně snad ani nemluvě. Banda lidí hned po lehké letní snídani běhajících s cílem zisku zdravého žití po parcích. A červený autobusy ("dabldekry") s telefonickejma budkama. Jo, hnedle bych tam mazal zpátky. Hrát se tam pořádnej hokej, už dávno netrávím vánoční svátky doma pod vrcholkama Jeseníků. Nýbrž jako pravej Anglán s čajem o páté v Londýně. V Londýně s blondýnou. Snad.

Pořád stejnej měsíc. Ten srpen, co mi měl vynahradit zhrzenej červenec. Poslední víkendová štace a čas si užít závěr prázdninových dnů. Kdybych věděl, že na mě čeká zase nějaký ušitý překvapeníčko. Celorepublikový sraz redaktorů eSporťáků, na nějž jsme zavítali ve skoro kompletním redakčním složení. Včetně Jardy Svobody, z nás nejslavnějšího pisálka pro firmu. Hned po příjezdu večer oznámení nominace na novinářské akce pro příští rok. Ani mě nenapadlo, že takové záležitosti na sraze (kam jsem mimochodem teda zavítal za čtyři roky psaní vůbec poprvé) oznamují. Mistrovství světa žen (Francie) - Martin Voltr, Tomáš Lichnovský, Martin Schwarz. Jako vážně? Další možnost psát? A v zahraničí? No to mě sakra podržte!

To byl asi poslední bod, o kterým bylo potřeba rozepisovat se na pár řádků. Mohl bych ještě vyzdvihnout skvělý zážitky u televize při olympiádě v Soči (během té se mi zase víc přiblížil k srdci biatlon). Nebo bych napsal román o výtečné sezóně Komety Brno, již zastavila až ta banda nezbedných Zlíňáků ve finále. Nebo prosincový Scio testy a můj první (ač tedy vskutku neblahý) pokus o přijímačky na vysokou školu. A taky, do konce roku zbývá ještě pět dní. Kdo ví, co všechno za tu dobu bude. Jestli jo, snad vše nezapomenu napsat do souhrnu za rok. Snad. Možná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama