Švýcarská pohádka, croissanty a ručník za tři eura aneb hokejové mistrovství v Paříži

25. června 2017 v 22:59 | Martin Schwarz |  Cestování
Jednoho březnového rána jsem cestou tramvají do školy přemýšlel, co zajímavého v nejbližší době podniknout. Prostě se jen tak nechat vytáhnout z každodenního stereotypu, přinejlepším cestovatelským zážitkem, na který bych dlouho vzpomínal. Pak mě to napadlo! V květnu začíná 81. mistrovství světa v ledním hokeji a čeští reprezentanti jeho základní skupinu sehrají v Paříži. A letělo se.


Než člověk vyrazí na jakoukoli větší cestu, musí vyřešit dvě podstatné záležitosti. Zaprvé, aby měl dostatek finančních prostředků. Zadruhé spolucestujícího. Nějaké peníze jsem předem naspořil, takže stačilo sehnat nepříliš drahou dopravu, levnější ubytování a lístky do nižší kategorie na stadionu. Co se týče financí, bez problému, při troše uskromnění se a víkendové stravě z fast foodu možná nepřijdu úplně na mizinu. Ale co ten spolucestující?

Kamarád Dominik je naštěstí dobrodruh milující spontánní plány, takže můj návrh na třídenní hokejový výlet do Paříže nejenže nezavrhl, ba o něm začal reálně uvažovat. Stačilo pár hodin a už jsem na internetu objednával vstupenky, můj o jednadvacet dní mladší kolega zase letenky a skromný příbytek. Na tomto místě považuji za vhodné zmínit, že jsem před cestou do Francie nikdy neletěl dopravním letadlem (vyhlídkový let nad Šumperkem napočítám), Dominik za sebou leteckou premiéru sice měl, nicméně ani on se nemohl chlubit vizitkou zkušeného "brázdiče oblaků".

Plán byl následující: V pátek 12. května ve 2 hodiny ráno vyrazíme taxíkem do Zábřehu, kde nasedneme na přímý vlak směr Praha hlavní nádraží, odkud se pokusíme dopravit na Letiště Václava Havla. Boeing 737 společnosti Transavia odlétá v 9:15, kolem 11:00 bychom měli být na pařížském Orly. Pak nám zbývá nějakých pět hodin na najití ubytování (zvolili jsme finančně přístupný hotel F1, pro naše potřeby ovšem zcela dostatečný) a dopravení se k hale Bercy, tedy svatostánku, kde pařížský šampionát probíhá. První zápas, na nějž míříme, tedy Česko - Slovinsko, startuje v 16:15 odpoledne. Ale pojďme postupně.

Pátek 12. května

Vstávám hodinu po půlnoci, abych už kolem druhé ranní klepal na dveře Dominikova bytu. Ten narychlo uvaří kávu a volá známému z taxi služby, že potřebujeme hodit do Zábřehu na nádraží, ve 3:40 musíme stihnout vlak do Prahy. Nasedáme do soupravy RegioJetu s nočním režimem a doufáme, že nenasbíráme výraznější zpoždění, které by nám pořádně zkomplikovalo cestu na letiště. Naštěstí přijíždíme včas. Jedinou vadou na kráse během trasy Zábřeh - Praha je rozčilený pán, který zaspal a nestihl vystoupit v Pardubicích, takže nedobrovolně cestoval až do hlavního města. Stane se.

Cesta do oblak

Pár minut čekáme na expres autobus, vozící turisty přímo před letištní terminál, kde i my vylézáme z dopravního prostředku. Ještě, než zamíříme do bezpečnostní zóny, dáme si něco na zub, protože menu na palubě nemusí být nejlevnější (nevýhoda nízkonákladových společností). Následně předložíme letenky, projdeme detektory kovů. Málem při tom ztratím batoh i s letenkami pro nás oba, který naštěstí brzy najdu. Věřte, balvan ze srdce spadl obrovský.


No a jdeme na to! Pro mě úplně první let, pro Dominika druhý. Vyloženě strach nemám, ale pocit nejistoty člověk nezapře, navíc když jsem jako malý míval závratě na jakékoli rozhledně. Připoutáme se. Čekáme, než nastoupí i ostatní cestující. Vzhůru do oblak! Letadlo rychlostí blesku sviští po ranveji, za pár mžiků se zvedá ze země a vzhledem k tomu, že je nádherné počasí, vidíme úplně vše. Možná i více, než bychom chtěli. Dominik sedí u okénka, já uprostřed vedle pána, který vypadá, že neletí poprvé a start si dle výrazu ve tváři náležitě užil.

První dvě tři minuty trošku nejistota, potom ze mě nervozita opadne a pobyt ve vzduchu začínám vnímat jako dobrodružství. Než se stihnu z nového prožitku vzpamatovat, už Dominik upozorňuje: "Hele, vidím Eiffelovku!" Opravdu. Letíme jen něco málo přes hodinu a pod námi už je Paříž. Poměrně hladké přistání, pilot dobrzdí poslední metry, pocit pevné půdy pod nohama nic nenahradí. "Vítejte ve Francii," přichází mi smska od Vodafonu. Tak jsme tady!


Chcete ručník za tři eura?

Pařížské letiště Orly není z největších, přesto chvíli hledáme, kde sehnat lístky na místní hromadnou dopravu, kterou se dostaneme blíže k hotelu F1. Zjišťujeme, že nejrozumnější variantou bude jízdenky zakoupit v moderním automatu přímo na zastávce (bere i kreditky), což také činíme. Zrovna, když obdržíme jízdní tiket, přijíždí tramvaj. Po více než půlhodině cesty dorazíme na konečnou. Bloudíme, využíváme vymoženost v podobě mobilní mapy, blížíme se k cíli. Z dálky vidíme střechu budovy s nápisem "Hotel F1" a je nám jasné, že jsme tu správně. Leč cítíme se malinko zaskočeni hřbitovem, který leží přímo před hotelem.

Jakmile najdeme vchod, kráčíme dovnitř a s vytištěnou internetovou rezervací v ruce atakujeme angličtinou dobře vybavenou recepční, aby nás ubytovala a vysvětlila, co a jak se zde má, kudy na pokoj, kam na jídlo (ano, měli jsme objednané dvě francouzské snídaně!) a další důležitosti. Klíče nepotřebujeme, jelikož k otevírání dveří postačí šestimístný kód, čímž odpadá strach ze ztráty. Překvapen jsem až ve chvíli, kdy nám paní za tři eura nabízí polyesterový ručník, kdybychom se nedejbůh chtěli sprchovat. Ano, bylo naivní myslet si, že na F1 ručníky turistům půjčí a pak je zase vyperou. Co naplat, já i Dominik disponujeme pouze malými batůžky s nejvíce stěžejními předměty. Ručník mezi ně bohužel nepatří. Takže dvakrát, prosím.

Ve frontě pro ženy

Ani jsem nedoufal, že stihneme přiletět a ubytovat se v tak skvělém časovém limitu. Hodiny ukazují něco málo po jedné odpoledne, nezbývá než vyrazit směr Accorhotels Arena, což je oficiální název haly Bercy. Dvacet minut sedíme v metru (proboha, ono jezdí na pneumatikách?!), načež vystupujeme, arénu dlouho nehledáme. V okolí stadionu podle očekávání mrtvo. Kromě toho, že do začátku zápasu Čechů se Slovinci zbývají dvě hodiny, tenhle duel nepatří mezi nejatraktivnější. Ale hlavně, že uvidíme naše reprezentanty!

Přichází (pro mě) nepříjemný okamžik. Blížíme se ke vchodu. U vstupu do haly stojí dvě fronty, jedna dlouhá a druhá o poznání, až podezřele kratší. Logicky - jako správný Čech -vybírám krátkou, proč zbytečně dlouho čekat. Následně pohledím doleva a vidím Dominika, který čeká v řadě druhé, tedy delší. Bez váhání na něj křičím: "Trošku trapas čekat dlouhou frontu, ne?" Nechápu, proč stále stojí na místě, a ještě k tomu se zákeřně směje. O dvě vteřiny později mi to dojde. Kouknu napravo a už vidím cedulku, že tahle fronta je určena výhradně pro ženy. Při bezpečnostním prohledávání jsou totiž místo svalovcem kontrolovány osobou stejného pohlaví. Kromě Dominika má úsměv na rtech i pár českých fanoušků čekajících před ním. Dobře, tohle se nepovedlo.


Po eskalátorech vyjíždíme do ochozu, hned vcházíme na balkon K, kde s úlevou najdeme svá sedadla. Hurá! Po hodinách vyčerpávající cesty konečně sedíme a můžeme sledovat zápas mistrovství světa. Hala nádherná, velká škoda, že dnes zeje prázdnotou. Češi porazili Slovinsko 5:1, dostatečně jsme si zaskákali radostí. Teď honem spát na hotel, tohle byl náročný den.

Sobota 13. května

Vydatných deset hodin spánku, ale mnohem vydatnější snídaně. Pravé francouzské croissanty ("kroasány"), k tomu teplé capuccino a ještě lepší jablečný džus. Přísahám, tohle bych mohl snídat každý den a nikdy bych se nepřejedl. Moc času degustovat však nemáme, za necelé dvě hodinky pokračuje hokejové dobrodružství ve Francii, tentokrát posunuté o úroveň výš: zápas Finsko - Norsko.

Popravdě mi je jedno, kdo vyhraje, ale tak nějak mi vždycky přišlo sympatické Finsko. Tudíž jsem venku před halou vyfasoval finskou vlaječku, Dominik, abychom vypadali jako rivalové, dostal norskou (navíc prý rád fandí slabšímu) a šlo se na věc. Tentokrát skoro ke stropu haly, do rohu, odkud jsme viděli úplně všude. Finové nepředváděli, ostatně jako většinu duelů ve skupině B, sympatický výkon, na což doplatili. I když drželi těsný náskok 2:1, půl minuty před koncem za Nory srovnal na 2:2 Martinsen, mač musel do prodloužení. V něm jsem se "upřímně radoval" já, jelikož po chvíli ze samostatného úniku skóroval Hännikäinen a bylo hotovo.

Dvě hodiny po poledni, žaludky kručí, čas na oběd! A když jsme v té Francii, tak si dáme pravou italskou pizzu! Věřte, nebo ne, umí ji skvěle. Minimálně v "kebabárně" ležící pár desítek metrů od stadionu. Jestli mě paměť neklame, chtěli za ni pouze 6 eur. V poměru cena - výkon není co vytknout! K tomu plechovka americké Coly a nefalšovaná francouzská konzumace dostává punc luxusu. O ždibec menší spokojeností září Dominik, který nabyt dojmem, že drží v ruce kečup, vymačkal z malé taštičky na svůj pokrm pálivou omáčku. Nepříjemné.

Místo zamilovaných

Možná vás napadala otázka, zda jsme při návštěvě Paříže vynechali Eiffelovu věž. Nevynechali, to by nešlo! Na zhlédnutí dominanty města zbylo skoro celé odpoledne, třetí (a poslední) utkání víkendu ve Francii začínalo až v 8 hodin večer. Teď se trošku červenám, protože bych moc rád na téma Eiffelovky sepsal napínavý román, který strhne čtenáře tak moc, že mu vyhrknou slzy. Ale bohužel. Prostě jsme přijeli metrem do stanice Bir Hakeim a jestli nás něco šokovalo, tak revizoři u východu. Hlavně Dominika, ten jen tak tak v peněžence našel zašantročenou jízdenku.


Eiffelova věž sama o sobě pochopitelně nádhera. Je nám dopřáno ideální počasí na památeční fotografii, naopak nepřeje čas a peníze (v případě použití výtahu), abychom vyrazili na její vrchol. I když, mě by asi nahoru nikdo nedostal. Poznámka: ač jsme plánovali, že si někde u Eiffelovky koupíme palačinku s čokoládovou polevou, ve spěchu dochází jen na kafe za 2 eura. V tomto případě poměr cena - výkon hrubě pokulhává.

Hopp Schwiiz!

Tak nějak dopředu jsem tušil, že zápas Kanada - Švýcarsko bude ze všech nejlepší. Třešnička na dortu, zlatý hřeb večera. A vskutku. Dlouho před vhozením úvodního buly kolem arény poskakují, jásají a křepčí švýcarští fanoušci, kteří obsadili většinu chodníků i přilehlých hospod. Že je o střetnutí zájem, dokazuje i neobvykle dlouhá fronta, vinoucí se asi sto metrů od vchodu ven. Už máme znovu vlaječky (já švýcarskou a Dominik kanadskou, ačkoli kolem toho proběhly nelítostné sporty) a původně hrozivá řada lidí docela rychle mizí.

Jakmile jsme vevnitř, prohodíme pár slov s českým kamarádem - fotografem z Brna a už se těšíme na parádní atmosféru. Očekávání předčena. Celý spodní prstenec haly zaplněn červenobílými dresy, ať už z Kanady či Švýcarska. Netřeba asi podotýkat, že většinovou převahu drží diváci z evropského státu, ti dlouho před startem utkání tvoří výbornou kulisu. A co teprve, až to vypukne! "Hopp Schwiiz, Hopp Schwiiz, Hopp Schwiiz!" otřásá se hala v základech. Jeden ze Švýcarů, převlečený za krávu, dovnitř propašoval uši rvoucí zvon a dotvářel již tak hlučnou odezvu z hlediště.


Kanada má první polovinu základní hrací doby navrch, se soupeřem zametá a prakticky ho nepouští na puk. Po dvou třetinách drží náskok 2:0 a nic nenasvědčuje dramatu. Opak je pravdou. Švýcaři cítí neskutečnou diváckou oporu v zádech, dřou na krev. Hala poprvé propukne v nadšení během 47. minuty, kdy na 1:2 sníží Herzog, outsider klání je rázem na koni. Trvá to jen pár chvil a na kostce svítí stav 2:2, nádhernou trefou brankáře Pickarda zaskočil Praplan. Aréna bouří, my také, taková atmosféra strhne každého, kdo v sobě má jen kapku emocí. "Hop Schwizz," ozývá se znovu halou, nyní s daleko větší razancí.

Tři třetiny nerozhodly, obě strany mají bod, vítěze určí až prodloužení či samostatné nájezdy. Nastavená pětiminutovka trvá do času 63:40. Herzog druhým gólem zápasu a dost možná jedním z nekrásnějších na šampionátu utkání ukončuje, fantasticky nachází horní růžek klece! Hala je znovu na nohou, teď už spíš v extázi. Švýcarsko poráží Kanadu senzačně 3:2 v prodloužení. Nikdy bych nevěřil, že střetnutí těchto dvou výběrů pro mě může být jedním z největších hokejových zážitků.


Mrzí mě, že zítra odlétáme. Bohužel, Dominik musí v pondělí do práce, já zase pokračovat v přípravě na zkoušky. Ještě před poslední nocí na hotelu je potřeba nasytit žaludky. Jak jinak než tradičním francouzským hamburgerem s hranolky. Delikatesa.

Neděle 14. května
Zpátky domů míříme z Letiště Charlese de Gaulla, které ale leží docela daleko od centra, takže mám strach, abychom stihli být na místě alespoň půl hodiny před odletem. Přestože vybíráme nejlevnější a časově nejnáročnější způsob přepravy na letiště (autobusem stavícím na každém patníku), dorazíme skoro dvě hodiny předem, a ještě si ve fast foodu stihneme dát něco nezdravého.

Do Prahy nás dopraví stroj společnosti EasyJet, kde k našemu údivu veškeré informace poskytují v češtině. Takže už víme, co dělat, kdyby náhodou letadlo přistálo na hladině. Například. Odlétáme s půlhodinovým zpožděním, nicméně v Česku jsme skoro včas. Pořád nemohu uvěřit, že žiji i po dvou cestách letadlem.
Po návratu domů jsem mohl s hrdostí prohlásit: Ten březnový nápad v tramvaji byl moc dobrý!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama